The Rule of Three - Eric Walters (Recenze)

Info: The Rule of Three (Pravidlo tří), Eric Walters, 2014, Farrar, Straus and Giroux, Post Apokalypsa, 405 str.

Jednoho šokujícího odpoledne počítače po celém světě dostanou výpadek nejspíš následkem virové katastrofy. To, co nejdřív vypadá jako běžný elektrický výpadek, se vzápětí změní na něco mnohem horšího, když šestnáctiletý Adam a jeho spolužáci zjistí, že nefungují ani mobily ani auta. Prostě nic co v sobě má nějakou moderní technologii. Jediné co funguje jsou staré auta a přístroje, které měly dávno skončit ve šrotu, protože už nedovedou držet dobu s dnešními počítači. Těch ale není mnoho.
Když se Adam vydá domů, jako jediný z mála vlastním starým autem, začne si uvědomovat, co to všechno znamená. Město ovládl chaos, lidé jsou vyděšení, naštvaní, zoufalí. Není elektřina, neteče voda, nefunguje topení. Téměř všichni mají problém se vůbec dostat domů z práce. Protože těch 20 kilometrů, které normálně za pár minut ujedete autem, najednou musíte jít pešky a to uprostřed paralyzovaného města, kde už nic nebude jako dřív.

Eric Walters se na rozdíl od svých post apokalyptických kolegů spisovatelů rozhodl začít svůj katastrofický příběh od úplného počátku. Většinou se v těchto knihách setkáváme s již rozpadlou společností, která se zuby nehty snaží přežít ve znepřáteleném a chaotickém světě. Walters ale začal psát od prvotního momentu, kdy katastrofa nastala. Ve svém příběhu nám ukazuje, jak se právě takováto společnost, dnešní společnost, v které žijeme, může rozpadnout, když jsou najednou všichni hozeni v možnostech přežití z moderního 21.století na úroveň 19.století. A navíc, když to vypadá, že to nebude jen záležitost pár dní a že se to děje po celém světě. Vše popisuje krok za krokem. A je to vážně síla.
Celý příběh nám vypráví samotný Adam. A je tudíž o to zajímavější sledovat, jak se šestnáctiletý kluk s něčím takovým vypořádá. Walters ho hodil do vody a teď plav! Dovedete si představit, že byste v šestnácti, kdy vás zajímají tak maximálně videohry či randění, museli najednou vzít do rukou zbraň nebo vůbec přihlížet, jak kolem vás umírají lidé a ne zrovna na stáří? Najednou se musíte stát ochráncem vlastní rodiny, přemýšlet v takových souvislostech, jakože "Radši budu dnes spát dole na gauči (pistoli pod hlavou), protože kdyby se sem někdo vloupal, budu tak moct stát mezi zlodějem a mými malými sourozenci, kteří nahoře spí ve svých pokojích." A tohle musí najednou dělat šestnáctiletý kluk.
Naštěstí na to není úplně sám. Adam velmi brzo pochopí, že není vůbec naškodu, když je vaše matka policejní šéfka a soused Herb vysloužilý tajný agent. A právě Herb dodává příběhu další rozměr. Jakožto bývalý agent, který sloužil po celém světě a zažil různé jiné katastrofy v necivilizovaných zemích, přemýšlí dopředu. Bylo neskutečné sledovat, jak předpokládá různé situace, jak asi bude společnost reagovat. Celá ta psychologie lidí, kterou do příběhu vnesl, byla až děsivá. A to nejhorší na tom je, že se to vše odehrávalo dneska. Klidně by se to mohlo stát a rozhodně by to nebyla procházka růžovým sadem.

Eric Walters si totiž nic nevymyslel, nepřidal si tam žádný mimozemský objekt či hrozbu. Použil naprosto reálnou situaci, skutečné lidi a emoce a reakce. Mě to tak vtáhlo, že jsem se skutečně několikrát zastavila a přemýšlela, jak bych reagovala v těch situacích já. Ať už bych začala od faktu, že pouze není elektřina a neteče voda, až k tomu, že by se lidé najednou ve vedlejší čtvrti stali hrozbou ohrožující můj život. A že by se najednou všechno řídilo pravidlem "kdo z koho?" Úplně živě jsem si to začala představovat a bylo to hrozné. A k tomu dopomáhá právě ten fakt, že se jedná o reálnou hrozbu. Moderní technologie totiž na jednu stranu je obrovskou pomocí, ale na druhou stranu je docela křehká. Vezměte si, co s počítačem dovede udělat vir. Co když by se dostal všude? Běhal mi mráz po zádech.
Tohle všechno v Pravidlu tří najdete. Je zde spousta psychologie, ale taky spousta akce, protože vše graduje. A to psané poutavým stylem, z Adamova pohledu, z kterého se vyklubal sympatický a chytrý kluk, který to vážně nemá lehké. Rád by byl pořád teenagerem, i holka, která se mu líbí, se tam najde. A je docela zajímavé sledovat ten kontrast světové katastrofy a touhy po troše normálnosti, jako zajít si na rande. Hodně lidí to dle komentářů odsoudilo, že to tam nemá co dělat. Mně to tam perfektně sedělo. Konec konců Adam je pořád jen kluk. A aby se člověk definitivně nezbláznil, občas potřebuje rozptýlení.
Právě proto je tato kniha tak výborná a uhrančivá. Vystihuje člověka v pravých barvách se vším všudy. Žádné přikrášlování ani přehánění. Tak jak by to skutečně bylo a není to vůbec hezká představa.
A proč právě pravidlo tří? To se dozvíte v knize. Opravdu ji doporučuji všem. I těm, co post apokalypsu nemáte rádi. Já takovéto knihy taky moc nečtu. Ale The Rule of Three prostě překonalo vše, co jsem očekávala. Docela to se mnou zamávalo.