Mlhy Ölandu - Johan Theorin (Recenze)

Info: Mlhy Ölandu / Skumtimmen, Johan Theorin, 2011, Moba, 
Severské krimi, str. 400


Na ostrově Öland se jeden malý chlapec rozhodne vydat se na výlet, pracně přeleze domovní zídku a velmi brzo nadobro zmizí a nikdy už ho nikdo znovu nespatří.
Po dvaceti letech se jeho matka Julia vrací na místo událostí, do svého rodného města, aby svému otci pomohla v pátrání po chlapci i po takové době. Ale někdo se snaží jejich práci překazit.
Na ostrově vládne určitá legenda o domnělém vrahovi Nilsovi Kantovi, je snad on zodpovědný za chlapcovo zmizení? Byl to on, koho tehdy v neproniknutelné ölandské mlze malý Jens potkal a co se s ním potom stalo?
Johan Theorin sám trávil v dětství léta na Ölandu, a tak není překvapením, že jeho díla jsou tím značně poznamenaná. Vyrůstal mezi námořníky a rybáři a tak není divu, že svůj první román zasadil do takového prostředí. Román, který se po svém vydání okamžitě stal bestsellerem a byl přeložen do jazyků téměř celé Evropy i do USA. Také dostal švédskou cenu za nejlepší detektivní příběh.

Vyprávění se dělí na dvě dějové linky. Jedna je ze současnosti, kde se Julia a její otec snaží dopátrat pravdě a zároveň se konečně s tou tragédií vypořádat a potom druhá, která nám vypráví příběh z minulosti místního vraha Nilse Kanta. Zajímavé na tom je, že ta současnost je psaná v minulém čase a naopak minulost v přítomném čase. Dodalo to tomu zajímavý čtenářský požitek.
Bohužel ale jinak děj, hlavně ten současný, značně pokulhává. Kdo čeká napínavé situace, otřesná odhalení, stopy, všude kam se podíváte a rozsáhlé pátrání, ten bude zklamán. Celá tahle detektivní akce je řízená starými důchodci, kteří se k pravdě dokopou vlastně jen samými domněnkami. Stopa je tam celou dobu tak možná jedna či dvě. Kdyby tam nebylo to vyprávění o životě Nilse Kanta, které se vždy po určité době napojí na jednu z těch domněnek, moc by se tam toho asi nedělo. Právě tohle vyprávění z minulosti dává knize šanci nebýt zatracená. Tam o šokující momenty není nouze.
Ze současnosti je poté ještě tak možná zajímavá Juliina linka. Zoufalé matka, která po letech trápení propadla alkoholu a depresím, se najednou musí postavit pravdě do očí. Celý ten její proces je velice zajímavý a zároveň smutný. Matka, která přijde o dítě a vlastně ho ani nemůže začít oplakávat, je to opravdu hrozný pocit.
A co to ještě zachraňuje před odepsáním? Autorův styl a opravdu nečekaný konec. Ale vyjádřím se jen ke stylu samozřejmě. Ke konci se dopracujte sami. Johan Theorin opravdu umí zacházet se slovy. V knize je, pravda, hodně popisů míst a činností pro děj dosti bezvýznamných, ale autor je obaluje do tak pečlivě vybraných slov, že vám to vlastně ani nevadí. Dokáže vykreslit mrazivou atmosféru, popsat brilantně pocity ať už ztrápené matky nebo samotného vraha. To Theorinovi nemůžu upřít. Se slovy je génius. Možná by se spíš hodil na trochu jiný druh literatury než detektivku. To pátrání se prostě nepovedlo.
Ráda bych napsala komu knihu doporučuji, ale nějak vám nevím. Určitě si najde svoje skalní fanoušky i kritické odpůrce. A nebo něco mezi, kam bych se asi řadila já. V jednom momentě mě kniha uchvacovala a napínala, až to praskalo a z toho jsem nestačila kroutit hlavou jak ubohé je to rozmotávání příběhu. Myslím, že bude nejlepší, když posoudíte sami. Rozhodně knihu zkuste. Já čtení určitě nelituji. Jen jsem čekala něco mnohem víc. Ale ještě dám Theorinovi šanci s jeho další knihou Smršť a pak se uvidí.