C jako Cestujeme aneb jak knihy inspirují k cestování

Knižní svět naskýtá možnost cestování. Cestování po našem světě, smyšleném světě, dokonce i cestování časem či napříč dimenzemi. Odhaluje nám zákoutí, o kterých se nám často nesní ani v nejdivočejší snech a určitým způsobem nám dovoluje se na nic ocitnout, i když jen myšlenkou. A velice často nás inspiruje ke skutečným cestám.
A já bych vám ráda představila pár míst, kam se chci díky knihám podívat a snad se mi to jednou splní. Některé jsem si už částečně splnila, jiné vidím v nedohlednu. Ale třeba se na mě jednou usměje štěstí. Člověk nikdy neví.

Mojí první láskou se kdysi dávno stala Afrika a to díky knize Bílá masajka od Corinne Hoffmanové. Byla jsem o spoustu let mladší a rozhodně ne taková zarytá čtenářka jako dnes, ale knihu jsem zhltala na posezení. Nejen kvůli ději, ale hlavně kvůli Africe. Zvířata miluji od mala a filmy a dokumenty z Afriky mi prostě nikdo nesměl na telce přepnout. Takže tam už základ byl, ale pak jsem díky knihám objevila i africkou kulturu, lidi, kmeny, oblečení, hudbu, tradice...hned jsem se pustila do dalších dílů. Pak jsem objevila Mámu masajů od Hanny Schottové a jako poslední se mi do rukou dostalo S láskou lvice a Nebe na Maralal od Christiny Hachfeld - Tapukai (další žena, stejně jako Corinne, která se provdala za afrického válečníka) a bylo vymalováno. Takže od té doby je můj obrovský sen cesta do Afriky a ta má dvě roviny - první je podívat se do nějakého národního parku a druhý seznámit se s africkou kulturou na vlastní oči. Vidět ty pestrobarevně oblečené, vyšňořené válečníky, skutečnou maňatu (taková maličká bouda, v které bydlí domorodé kmeny), malé děti, jak se houpou mámám na zádech, a tak dále, a tak dále...Tak uvidíme, kdy se mi to splní. Letos se jedou Superbiky v Jižní Africe, takže se budu snažit vysílat vlny směrem k taťkovi, aby se mu tam chtělo jet a vzal mě s sebou, tak mi držte palce.

Další mojí destinací by byl Londýn. K tomu, přiznám se :D, jsem měla dlouho averzi, nejspíš za to může neustálé omílání keců v hodinách angličtiny na základce a střední, prostě co je moc, to je moc. Fotku Big Bena jsem viděla tolikrát, že bych ho namalovala z paměti. Nehledě na to, že tehdy ještě moje největší láska byla španělština, angličtina mě sice bavila, ale ne tolik jak v posledních letech ( po ukončení střední :D zbavena okov unuděných učitelů a objevení blues jsem se konečně zamilovala i do ní). K mému obratu hodně přispěla hudba, ale pak se našlo i pár věcí knižních. Ty nakonec rozhodly. Zajímavé je, že v obou případech šlo o svět, který leží pod Londýnem, takže úplný opak toho, co bych skutečně mohla vidět při návštěvě (jako totální klaustrofobik by mě nikdo pod zem nedostal :D), takže vám udělám další přiznání, při čtení série od Rodericka Gordona - PODZEMÍ, jsem trpěla panickými záchvaty a to myslím vážně :D Někdo u knih brečí jak želva, já mám panické záchvaty. U Nikdykde od Neila Gaimana to už bylo v pohodě. Asi to tajemno a fakt, že tolik autorů přitahuje myšlenka, že pod Londýnem je další svět, u mě rozhodlo a Londýn se zařadil na moje TOP míst, kam prostě chci. Zajímají mě samozřejmě památky, ale tak nějak víc mě zajímá tam prostě být, vstřebávat atmosféru, vidět lidi, ulice, auta...Ale nečekejte, že se půjdu projet na Oku :D Já mám totiž i strach z výšek...Díky bohu, že mě vždycky zajímají víc lidé a atmosféra, jinak nevím, co bych z těch cest měla :D

Konec světa, ano, tam bych se chtěla podívat.... Ale jako vážně. Věděli jste, že v minulosti bylo Portugalsko považováno za konec světa? Prostě konec, finito, dál jen moře a kdo ví jaké příšery. V Portugalsku už jsem jednou byla, ale moje knižní inspirace vane k jednomu konkrétnímu místu a to Lisabon. Ano, i tam jsem už byla :D ale to někdy v devět v noci, když jsme tam přistáli, takže jediné, co jsem viděla byl kus mostu a letmý, noční pohled na tu velkou sochu Krista. Takže dost na nic. Náš směr bylo tehdy Algarve, konkrétně Portimão (vřele doporučuji, nádherné pláže, skaliska...). Lisabon bych právě chtěla vidět za dne. Navštívit přístav, který svého času byl největší v Evropě, podívat se na Torre de Belém - symbol Lisabonu... Moje inspirace tentokrát pochází z knihy Alexandrijská knihovna od Steva Berryho a je to dost podivné, protože naši hrdinové se do něj jen letmo podívají, ale ten popis byl poslední kopanec, který odkoulel tento výlet do TOP seznamu. Protože už v knižní sérii Malfuria od Christopha Marziho se Lisabon objevil a tam už mě dosti nahlodal a když jsme před rokem měli na škole předmět Portugalské dějiny, které mě prostě nadchly, no tak zkrátka a jednoduše je rozhodnutu. Jedeme do Lisabonu :D!

Bonjour, mademoiselle! Tak tohle bych někdy chtěla slyšet po ránu od číšníka, který mi donese čerstvý croissant a já se pak půjdu projít podél Seiny a večer se postavím pod osvícenou la tour Eiffel. Už vám svítá? Samozřejmě nejromantičtější město - Paříž. Děkuji, Stephene Clarku! Už při čtení Merde série mi bylo jasno, že chci do Francie a bylo mi jedno kam. To už se mi splnilo. V říjnu jsem ve Francii byla. Viděla jsem z ní sice jen kousek. Ale projíždět se francouzskými vinařskými oblastmi, když je zrovna vinobraní, to byla prostě paráda. A francouzské víno je mňam. Ale ta Paříž, ach ta Paříž, Stephene Clarku, proč jen jsi napsal Obnaženou Paříž? Já se jednou prostě sbalím, koupím si po cestě tuhle knihu, abych měla vlastní, rozhodně si zabalím svůj foťák a pak projdou Paříž hezky podle té knihy. Romantika je mi fuk, ta kniha mi ukázala celou Paříž a ta mě prostě fascinuje. Každé zákoutí, vše. A hlavně svými popisy hrála na strunu mojí fotografické duše, tu si získala nejvíce. Takže je jasno. Foťáku, jdi si zabalit karty, kábly a všechny ostatní hejblátka. SMĚR CESTY - PAŘÍŽ!

A samozřejmě těch destinací mám plný pytel :D Ale dnes mi šlo hlavně o těch pár, ke kterým mě inspirovaly knihy. Další místa by byla třeba - Rio de Janeiro, New York, LA, New Orleans, Irsko, Řecko, Japonsko, Venezuela,Mexiko, Buenos Aires, Aljaška......... já osobně jsem ráda za každou novou cestu, kterou můžu absolvovat. Cestování mě vždycky bavilo a i když to často není nejlevnější koníček, vždycky to nějak jde.
Tak doufám, že se mi těchto pár místeček splní časem. A jak jste na tom vy? Kam byste se chtěli podívat? Inspirovaly vás knihy někdy k nějaké cestě?