Den Trifidů - John Wyndham (Recenze)

Info: Den Trifidů/The Day of the Triffids, John Wyndham, 1972, BB Art, Sci-fi, Post-apokalypsa, 238 str.

Neznámý roj meteoritů způsobí u téměř celé světové populace naprostou slepotu. Jen pár jedinců vyvázne se zdravým zrakem, když se zásahem osudu nemohou účastnit této podívané na zelená světla na obloze. Toho využijí průmyslové rostliny "Trifidi", které byly v posledních letech pěstovány. Rostliny, které mohou chodit. Rostliny, které jsou nebezpečné lidskému rodu svým žihadlem. Rostliny, které jsou masožravé. Těch pár zbylých jedinců musí bojovat o holý život, který musí chránit nejen před Trifidy, ale v mnoha momentech i před svými vlastními lidmi, protože když oslepnou téměř všichni, znamená to naprostý chaos a zkázu pro celou planetu.

Kniha, která byla napsána před rovnými 62 lety a stala se klasikou v žánru sci-fi se dodnes objevuje na pultech knihkupectví v nových vydáních a dotiscích. A filmový tvůrci také nezůstali klidní. John Wyndham bez pochyb vytvořil příběh, který přetrval dodnes a dále uchvacuje nové a nové generace fanoušků sci-fi.
Předpokládám, že ke spoustě z vás se už kniha dávno dostala, ale ke mě teprve nedávno. Sci-fi nikdy nebyl žánr, který by mě vyloženě zajímal. Troufám si říct, že tohle je možná první pořádné sci-fi, které čtu. Takže třeba se najde ještě někdo, kdo to nečetl a i když třeba sci-fi dvakrát neholdujete jak já, zkusíte to. Protože to stojí za to.
Hlavní hrdina, biolog zabývající se trifridama, se jednoho rána probudí v nemocnici a zjistí, že všichni kolem jsou slepí. Nejen v nemocnici, ale naprosto všude. Brzo narazí na pár dalších šťastlivců a společně si začnou uvědomovat závažnost situace. Dojde jim, že nadešel soudný den. Přežije někdo?
Autor dokázal bravurně položit všechny otázky, který by si asi každý člověk položil, kdyby skutečně nastala takováhle katastrofa. Vše, co nám je doposud známé, je najednou pryč. Nic nefunguje, všechen řád, zásady i vzpomínky, nic už není pravda a nikdy nebude. Hlavní hrdina si postupně prochází celým procesem uvědomění zkázy lidstva. Neustále mu naskakuje myšlenka "Co bude dál? Bude vůbec něco? Nebo je to absolutně konec?". Na rozdíl od ostatních slepých, má aspoň malinkatou naději. Jenže kdyby šlo jen o slepotu, možná by se to nějak zvládlo. Ale když vám do toho kolem pobíhají, a to doslova pobíhají, masožravé, vraždící rostliny, minimálně se vám musí udělat špatně, maximálně se zblázníte.
John Wyndham dokázal vystihnout každičký pocit na sto procent. Donutí vás se zamyslet nad vlastním životem, co byste dělali vy. Jak byste se s tím vypořádali. Prosto vás tak vtáhne do toho uvažování, že máte pomalu pocit, že se to právě děje. Že jste skutečně tam. A je to děsivé.
Děj odsýpá poměrně rychle a je plný akce. I když je zde hodně myšlenkových pochodů, které jsou nutné pro vykreslení celkové atmosféry, rozhodně se nenudíte. A právě tady bych ale k ději vytkla dvě věci. Kdyby kniha měla o 100 stran více, byla by dokonalá. O trošku víc detailů kdyby tam bylo. Někdy to až moc rychle přeskočí jinam a vezme vám to možnost si to víc vychutnat. A druhá věc je až moc velká happy-endovnost v některých situacích. Někdo by mohl podotknout, že to tomu ale přidá trochu romantičnosti, ale mě se to teda nelíbilo, nesedělo mi to do takového druhu vyprávění. Ta dramatičnost tam mohla být více přítomná. O něco víc podtrhnutá. Vážně o sto stran víc a jásala bych na plné čáře. Ten příběh měl dost potenciálu, aby i při více stránkách šlapal jako hodinky.
Ale tak či tak, je to parádní sci-fi, hodně staré sci-fi, to je pravda, ale vůbec to nevadí. Nevím sice jak dlouhou cestu sci-fi žánr za to půl století ušel, ale vzhledem k tomu, že kniha funguje i dnes, tak je jasné, že John Wyndham prostě napsal výjimečnou knihu, která má svoje místo u čtenářů nadále,ať už je sci-fi kdekoliv. Aby se knihy tak hojně prodávaly a četly i po tolika letech, to se asi jen tak nevidí.