Hřejivá výzva - #02 Příběh jednoho předmětu z tvého pokoje / Barvy nádherné, barvy mé!

!!Info o Hřejivé výzvě!!

#02 Příběh jakéhokoliv předmětu z tvého pokoje

BARVY NÁDHERNÉ, BARVY MÉ!

Vybrat jeden jediný předmět v mém pokoji a napsat jeho příběh, to se mi zdá naprosto nemožné. Místnost, kterou totiž považuji za svoji ložnici i pracovnu, by se totiž dalo bez přehánění nazvat skladištěm vzpomínek. Ať se podívám, kam se podívám, vidím příběhy, vidím lidi, vidím život, vidím minulost. Některé předměty dokonce slibují i budoucnost.

Mám tu stará puzzle zavěšená jako obrazy, které jsem jako malá skládala. Ne, nejsou to dětské skládačky, ale krásní delfíni a košík štěňat rasy pejska, který mi doma dělá už skoro 15 let společnost. Mám tu knihy, ty přece nesmí v pokoji knihomola chybět. Tolik vzpomínek na tolik míst a postav, které jsem skrze ně poznala. Nesmí chybět fotografie těch, na které ráda vzpomínám. I k těm samotným fotkám se ve směs váže příběh. Kdy a kde jsem je pořídila. Proč. Mám tu věci poděděné. Nevěřili byste, jak staří je můj lustr nebo dveře. Pohybují se mezi 30 až 60 lety. A samozřejmě tu mám darované předměty. A pak ty, které se najednou objevily v mém životě a aniž bych to chtěla, přivanuly zpátky vzpomínky, na které jsem dávno zapomněla. A možná právě příběh jednoho takového předmětu bych vám mohla povyprávět.

Když jsem byla malá, věčně věků jsem někde courala s mým dědečkem. Neustále jsme někde byli. Čas ubíhal.  Až jednoho dne se listí kolem zbarvilo a vše se nadobro změnilo...

Uběhla spousta let. Pak jednou v daleké Itálii na procházce v městečku, kde jsme byli na dovolené, se minulost rozhodla na pár vteřin vrátit a vzít sebou vzpomínku na jeden předmět, který zdobil moje dětství.

Jak jsme tak šli,  v dáli jsem pořád viděla nějakou barevnou skvrnu. Už jsme se blížili k prvním obchůdkům se suvenýry, k prvním restauracím. V ruce jsem měla kameru, ale ani zoom mi nepomohl určit, o co jde. Až asi sto metrů před obchůdkem jsem konečně rozeznala ten podivný mihotající se barevný flek. Byl to obrovský stojan plný barevných větrníků. Přesně takový, jaký mi vždy dědeček kupoval, když jsem byla malá. Je sice pravda, že ať hledám v paměti, jak chci žádnou takovou konkrétní vzpomínku si nevybavím, ale prostě to vím. Myslím, že dovedete pochopit, že jsem z toho obchodů nemohla odejít, aniž bych si nejdřív jeden nekoupila. Dnes stojí na mojí knihovně, tyčí se mezi dalšími předměty, které mají tu stejnou moc na přivolání vzpomínek. A když se na něj podívám nebo ho vezmu do ruky, zalije mě příjemný hřejivý pocit. Ty staré větrníky odvál čas, nezůstal mi ani jeden, ale tento si vzít nenechám. A i když se našlo několik takových, kteří prohlásili, že se chovám jak malá, když si kupuji takovéto dětské větrníky, stejně ho nedám. Já vím svoje a to mi stačí. Větrník, minulost a já v jedné ruce kráčíme dál...

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

To je on. Moje fotka z instagramu.