Po strništi bos - Brněnská beseda se Zdeňkem Svěrákem

Dnes se v brněnské Olympii konala beseda a autogramiáda při příležitosti vydání a nejspíš i oslavy knihy Po strništi bos jehož autorem je český spisovatel a známý cimrmanský herec Zdeněk Svěrák. Jak už Fragment avizoval, kniha se stala nejprodávanější českou novinkou za rok 2013, kdy se do konce prosince stihlo prodat 56 171 výtisků.
Beseda se konala v Knihcentrum Caffé, kde se sešlo několik desítek čtenářů, aby si poslechli zábavný rozhovor s tímto autorem a následně si knihu mohli nechat podepsat. Začalo se téměř na čas a místa na sezení byla obsazené skoro do jednoho a kolem bylo i hojně lidí na stojáka. Když jsem se tak porozhlédla kolem, mohla jsem vidět směsici lidí různých let i podob. Od malých dětí přes teenagery, dospělé až k těm starším. A jak sám pan Svěrák říkal "Určitě tady není nikdo starší jak já." A tak mohla beseda začít.

Při rozhovoru se dostalo na různá témata, od toho jak vzniklo Po strništi bos, přes zmínku o předešlých povídkách,o divadle, filmu, hudbě. Byl to velice příjemný a srandovní rozhovor. První otázka zněla jak vůbec pan Svěrák přišel na název Po strništi bos. Myslím, že kdo už četl knihu, tak je mu to jasné, jinak on sám osobně odvětil "Rodiče mě velice opatrovali, někdy až nezdravě moc, a když jsem se poté dostal na venkov, pro ostatní jsem byl bačkora a tak mě kluci donutili jít po strništi bos." a je jasné, že strniště bodá a škrábe a jediný způsob jak ho přejít bez újmy je tzv. bruslit, jak nám pan Svěrák následně vysvětlil. V tom momentě jsem se musela začít smát, protože vedle mě stála moje babička a než to pan Svěrák dořekl, už mi šeptala "No jasně, to se musíte klouzat, jinak to nejde." Oba očividně vědí, o čem mluví. Naše dnešní generace už hold bosá moc nechodí a najít nějaké to strniště taky není zrovna jednoduché.

Zdeněk Svěrák na besedě v Brně
foto: Lucy King

Rozhovor se pak dál stáčel k tomu, jak kniha vznikla, že dlouho ležely vzpomínky v krabici, ale nakonec byly vytaženy na světlo světa a zpracovány do knihy, z které by jednou třeba mohl být film. Pan Svěrák nám řekl, že mu s knihou pomohl jeho syn Honza Svěrák, ten prý ví "kde to má mít začátek, prostředek a konec" a vše co v ní je obsaženo jak tak z poloviny pravda, jen jinak poskládaná. A že kniha zpočátku byla rodinný podnik, o tom jsme se mohli přesvědčit po otázce, kdo bývá prvním čtenářem vůbec autorovi tvorby, načež pan Svěrák odpověděl, že jeho manželka, je prý na něj přísná, ale zároveň má smysl pro humor, takže když se ona směje, pan Svěrák ví, že to co napsal, funguje.
Poté jsme se dozvěděli různé informace ohledně divadla Járy Cimrmana. Mě osobně překvapilo jak dlouho už to hrají, už téměř 50 let. Her je prý 15 a další už nebude. A to ze tří důvodů. Pamatovat si 15 her, které se hrají pořád dokola je stejně fuška, dále "ty kulisy se taky někam musejí dávat", prý už není místo a za třetí psát bez přítele, se kterým jste vše dělali společně, by prý mohlo být značně nebezpečné. A k tomu pan Svěrák ještě dodal, že před lety se s Ladislavem Smoljakem dohodli, že by každá záležitost měla mít svůj začátek a konec a není dobré, aby to skončilo, až když jim to nepůjde. Tak se rozhodli napsat poslední hru České nebe s myšlenkou, že je skutečně ta poslední, aby to bylo něco jako Cimrmanova závěť, poslední odkaz. Takže prý už další Cimrmanova hra nebude "objevena". Což pro mě velkého fanouška je smutná zpráva, ale na druhou stranu to chápu.
Byl zde i prostor pro otázky čtenářů. A mě utkvěla v paměti jedná paní, která se sice na nic neptala, ale moc panu Svěrákovi za knihu děkovala, protože jí to připomnělo vlastní dětství. Byla to postarší paní, která zažila dobu protektorátu a všechno, co se v knize děje. A to mě přivedlo na myšlenku, jak je to úžasná kniha. Protože sice povídá o době před mnoha lety, kdy já byla ještě hodně dlouho na houbách, ale když jsem ji já četla, připomněla mi mé vlastní dětství a to je mi sotva 21. Přijde mi, že kniha určitým způsobem cestuje napříč časem a vzpomínkami lidí a nejspíš proto je tak populární, nakonec je totiž jedno kolik vám je let, pokud jste aspoň jednou byli na výletě na venkově, u babičky, u známých, na dovolené, nebo máte aspoň dvůr či vlastní zahradu, něco vám to prostě musí říkat.

Zdeněk Svěrák na besedě v Brně
foto: Lucy King

A jako poslední otázka byla, co dělá pana Svěráka šťastným. Jeho odpověď zněla, že může ještě pořád pracovat, že až nebude moct, bude z něj o poznání smutnější člověk. A ještě když mu někdo povídá anekdoty.Když se směje, je šťastný. Bohužel nám žádnou anekdotu neřekl, na příště si ale něco připraví.
Na úplný závěr besedy byl Zdeněk Svěrák požádán o přečtení úryvku z knihy, s čímž nepočítal, ale my čtenáři ho k tomu činu povzbudili a tak si vybral kapitolku "Ať jde ven.". Pokud máte knihu doma, tak si ji najděte a poznáte proč se pan Svěrák v půli zastavil a prohlásil. "No to jsem si teda vybral!", ale dočetl a pobavil. A to je hlavní. Kdo ji nemáte, honem si ji jděte koupit!
Na autogramiádu už jsem nezůstala, ale hodně lidí se k pultíku nahrnulo, takže věřím, že si tam delší chvilku postáli. Bylo to moc hezké půlhodinka strávená s úžasným a talentovaným člověkem. Zdeněk Svěrák je velice sympatický člověk a moc ráda jsem ho viděla na živo. A jak prohlásila moje babička "Vypadá stejně jak v té televizi."

Recenze na Po strništi bos