Kuru - Thomas Gunzig (Recenze)

Info: Kuru, Antiglobalizační příběh, Thomas Gunzig, Garamond, 2010, Román, 236 str.

Různorodá skupina přátel se vydává na cestu do Berlína, kde se má konat obrovská demonstrace proti skupině G8, která se ten den sejde na zasedání. Plány jsou obrovské. Ale vše nakonec dopadá jinak než podle původních představ. Naši přátelé postupně odhalují nejen další šílenou stránku dnešního světa ale hlavně sami sebe.
Flákač Fred věčně sužovaný migrénami, při kterých mu v hlavě létají mouchy, intelektuálka Kristine, revolucionář Paul s jihoamerickou chorobou a klon Pierre, který je alergický prakticky na všechno. Tito čtyři přátelé vyrážejí demonstrovat.
A nejsou jediní, kdo do Berlína přijíždí, také Fredova sestřenice Katerine, posedlá okultními vědami a její příliš sexuálně rychlý manžel Fabio opouštějí své domovy a odlétají do Německa, aby našli léčbu na Fabiuv problém.
Příběh plný naprostých úletů, ale který ve svém podtextu uchovává pravdy, které ne každý chce vidět a znát.

Thomas Gunzig je belgický spisovatel, který píše francouzsky. Řadí se mezi nejvýraznější autory nové belgické literární scény. U nás vyšli další tři knihy (Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět, Smrt dokonalého bilingvisty, Take Five) Je známý svým zvláštním smyslem pro humor, který se projevuje u jeho postav ve vypjatých situacích a v téhle knize je ho opravdu habaděj.

Thomas Gunzig

Autor vytvořil román, kde míchá prvky dnešního, skutečného, moderního světa s kousíčkem sci-fi. Jak už jste se mohli dočíst v anotaci, máme tady například klona Pierra, který vznikl jako pokus jedné sekty, nebo třeba fakt, že Katerininy okultní rituály skutečně fungují. Já sama tyto prvky chápu jako autorův záměr použít nadsázku vůči dnešními světu, kde se děje už tolik absurdit, že proč by skutečně nakonec okultní magie nemohla fungovat a proč bychom nemohli klonovat lidi. Prostě se to vše snaží ještě víc vygradovat, dosáhnout toho, aby si lidé uvědomili, že to co se děje dnes už není zrovna dobré, jenomže jsme na to skutečnost tak zvyklí, že musel použít tyhle "úlety".
A zároveň, aby tomu možná i trochu odlehčil a možná i proto, aby si to lidé vůbec chtěli přečíst, sem vkládá humor. Ironie, hlášky, komické metafory a přirovnání (za které by se ani Terry Pratchett nemusel stydět) jsou tu rozsetá jak luční kvítí.
Příběh má určitým způsobem dvě roviny. Ta první je pohled na demonstrace, špionáže, tajné vládní projekty, které se nejspíš skutečně odehrávají. Na všechno to megalomanství a globalizaci, která není k užitku. A jestli skutečně existuje všechno to, co v příběhu použili policisté proti demonstrantům, tak mi prostě okamžitě naskakuje hláška - I don´t want to live on this planet anymore. Naprostá šílenost. A pak je tu ta druhá rovina. Rovina,  která se zabývá nitrem jednotlivých lidí. V tomto případě našich hrdinů. Ti se snaží nějak vyrovnat sami se sebou, nepatří zrovna k tradičnímu obyvatelstvu nevymykajícímu se z normy, a tak pro ně není lehké najít vlastní místo a tím pádem je i těžké vůbec pochopit a přijmout sami sebe nebo na sobě něco zlepšit.
Thomas Gunzig se pokusil o velké téma a já si myslím, že se mu to povedlo. Vytvořil zde kontrast jednotlivce vůči celé společnosti. Pokusil se nám domluvit, abychom si život nekazili zbytečnostmi a prostě se snažili být šťastní. Myslím si, že tahle kniha u nás docela zapadla za regály, protože ne každý dokáže odhalit, co v sobě vlastně má. Protože příběh není lehký na pochopení. Dovedu si představit, že velká dávka lidí, kteří se rozhodnou ji přečíst, v ní najdou jen potrhlý příběh, kde je vše možné a hlavní důvod- zasmát se.
Pokud se tedy rozhodnete tuhle "potrhlou" knihu přečíst, mějte oči na šťopkách a čtěte opravdu pozorně (můžete se lehce ztratit, mě se to párkrát stalo) a s otevřenou myslí. Tahle kniha toho má hodně co nabídnout.

*Kuru = Onemocnění způsobené rituální konzumací lidských mozků