Princezna z Burundi - Kjell Eriksson (Recenze)

Info: Princezna z Burundi/Prinsessan av Burundi, Kjell Eriksson, 2013, Detektivka, Motto, 296 str.

Blíží se Vánoce, všichni spěchají za dárky, stromečky a domácí pohodou, ale místní policie na to vše v mrknutí oka ztrácí nárok. Na hromadě odklizeného sněhu je totiž nalezena mrtvola. Jedná se o "malého Johna" bývalého zlodějíčka, který se nakonec dal na správnou cestu a stal se z něj expert na akvarijní rybičky. Tak proč je nakonec krutě usmrcen? To musí zjistit kriminalista Ola Haver, pro kterého je to první sólo-akce, chtě nechtě je do toho zavlečena i Ann Lindellová, kriminalista na mateřské dovolené a aby toho nebylo málo Lennart, bratr malého Johna, který se dál pohybuje v ilegálních vodách, se vydává pátrat po bratrově vrahovi na vlastní pěst. Kdo nakonec uspěje?
Kjell Eriksson je prý často nazývaný švédský Ed McBainem. U nás u něj vyšlo už několik detektivek (Černé lži, rudá krev nebo Kruté hvězdy). A princezna z Burundi byla dokonce ohodnocena prestižní cenou Švédské detektivní akademie. To je všechno moc hezké, ale já se ptám, nečetla jsem potom jinou knihu?
Tento příběh je bez pochyby výtečně napsaný, autor umí se slovy zacházet a vykreslit jak myšlenky tak pocity i atmosféru. Ale kdo čekáte napínavou detektivní zápletku se stopami, tak se nejspíš nedočkáte. Je v celku velice jednoduchá, po celou dobu jsem měla pocit, že je tam jen tak na okraj, aby se tomu teda vůbec detektivka mohlo říkat, když to dnešní severské krimi je tak populární. Je pravda, že co se týče výslechů, je jich tam habaděj. Policie skutečně pátrá a nakonec se k pravdě dobere, ale tak jednoduchým způsobem, že to až bolí. A pokud máte srdce milovníka detektivek tak budete zklamaní. Všechno je to tak narychlo, prostě aby se to vůbec nějak vyřešilo. Přišlo mi to takové jako "aby se neřeklo."
Nejspíš si teď říkáte, proč jsem vám sdělila, že příběh je výtečně napsaný. On totiž opravdu je, ale jen za předpokladu, že zapomenete, že jste chtěli číst detektivku a přeorientujete se na sociálně laděný román. To se totiž autorovi skutečně povedlo. Vykreslil atmosféru zasněženého města krátce před Vánocemi, kde ulice postihne strach ze smrti. Zároveň tady máme spoustu lidí z nižších až chudých vrstev, kteří najednou nemají ani to málo co měli, zmítá jimi zoufalství, bolest, vzpomínky na lepší časy. Pak je tu místní vrstva zlodějíčků i Zlodějů z velkým Z, různých karbaníků a podfukářů, kteří si neberou servítky a klidně se málem pozabíjí. Točí se mezi nimi velká suma peněz a to jen zdejší vody rozvíří ještě víc. A pak jsou tu naši vyšetřovatelé, myslím, že u nich se to autorovi povedl nejvíc. Jelikož byli na scéně po většinu času, Eriksson měl spoustu času je vykreslit, všechny jejich touhy a smůly a trápení a to všechno s pozadím právě té dané vraždy. A to takovým způsobem, že se nebudete nudit.
Když jsem si uvědomila, že se detektivního příběhu nedočkám, začala jsem si všímat víc toho, co mi skutečně autor nabízí a žasla jsem, jak mě to pohlcuje. Jak cítím všechno to, co hlavní hrdinové. Je mi jich líto, nebo se s nimi raduji, usmívám se s nimi nad krásnými vzpomínkami z dětství a div, že nebrečím, když mi Eriksson hned na to podstrčí nějaký smutný moment. To zoufalství nad životem postav je tak moc přítomné. A ještě bod k dobru do téhle sociální hry je jak autor z toho najednou dovede šokovat. Všechno si hezky pluje a najednou se stane něco, co byste vůbec nečekali. A prostě vás to dostane. Ale jak už jsem zmínila ve většině případů to prostě nemá téměř nic společného s detektivní zápletkou. Oprosťte se od pátrání a hledání stop, vžijte se do postav a možná se vám to bude nakonec líbit. Musíte jen zapomenout, že jste si brali do ruky detektivku, to je hlavní pravidlo u této knihy.
Ve výsledku tuhle knihu hodnotím velice pozitivně, i přes počáteční zklamání na ztrátou detektivky, protože to co mi nakonec nabídla, předčilo moje očekávání.